Rozsudek téměř jisté smrti
'Válečné poslání'... Ach, bohové! Dobře, byla hloupost proplížit se po hostině ke králi elfů a snažit se mu ostříhat chlupy z nosu... Ale nemůže jako trest stačit, že mne na dva týdny zavřeli do cely z chladné žuly, studené a bezútěšné?! Elfové vážně nemají smysl pro humor. A jsou... Primitivní! Ano! To je to slovo! Jejich primitivní názor, že jsem krále chtěla uřknout, byl vyvozen pouze z faktů, že jsem démon a mocná čarodějka - a přesto mi vynesl krutý trest! Teď, když stojím ve své chatce, převrácené vzhůru nohama, jak hledali důkazy mého zaříkávání, mám se do brzkého rána nachystat a dostavit se zpět na hrad, abych se vydala s armádou na sever... Otevřu skříně - prázdné. Otevřu poličku - prázdná. Pohlédnu na knihovnu - prázdná. Všechno se válí po zemi, jedno na druhém, na hedvábné šedé tunice leží kniha o zaříkávání politá purpurovým lektvarem z rozbité lahvičky, jejíž střepy se válí po celé chatrči. Pozbírám pár posledních kousků látky, které nekrošly nezvratným zašpiněním a zmačkáním - tyrkysový kabátek sotva po kolena, černá sametová tunika, modrošedé šaty a červený nepromokavý plášť - víc toho není. Při bližším prozkoumání zjišťuji, že plášť je natrhlý a tudíž je jeho ochrané kouzlo zrušeno. Mrzutě ho odhazuju do kouta. Mou pozornost upoutá malá, nenápadná knížečka. Můj deník. Opatrně ho zvedám - z prostředku vypadl ještě nepopsaný list, ale jinak je neporušený. chvilku hledám psací pero a inkoust, než všechny tři věci společně s oblečením uložím do tašky. Už vím, co jsem to chtěla! Rozebíhám se k tajném úkrytu ve zdi. Ano, ty dvě drobné lahvičky jsou tam, netknuté, neporušené, stále ještě plné čirého, zelenožlutého obsahu. Nesmím si brát žádné své lektvary pochybného původu, že? Ale vypadá to snad, že se ty aristokratické mrchy chystám poslouchat? Oba nápoje ukrývám až na dno tašky. Mám sebou mít i kápi... Na co, to nechápu. takže škrtám ze seznamu. Chvilku ještě sbírám po chatrči poházené stříbrné mince, a dávám je do váčku, který používám jako peněženku. Co dál? Seberu ze země ještě svou deku, udělám si jakžtakž rovnou a čistou plochu mezi rozházenými věcmi a "ustelu si". Ještě trávím čas psaním těchto zápisků, a teď, když už jsem dopsala, si jdu dopřát těch pár hodin spánku, co mi zbývají. Pokud mě zabijou už zítra, dřív, než stihnu napsat další popisek cesty, sděluji svůj poslední pozdrav a svou podporu všem zbývajícím mého rodu. Sbohem. Čtete zápisky z deníku démonky jménem Nigra Innocentia.