KARAVANY
Během noci jsem se probudila snad stokrát - nervozitou a - ano, i strachem. Přesto, když už jsem byla elfským poslem prakticky vytažena ve spánku z pohodlného hnízda na zemi, zprvu jsem se tak lekla, že jsem shodila další lahvičku (na chvilku jsem zalitovala svého zvyku si nezamykat). Když se žlutý obsah lahvičky rozprchl po zemi, strhla jsem elfku stranou. Při pohledu na prožranou díru v zemi jsem si povzdechla: "Byl to můj nejlepší prototyp bomby. A taky jediný, budu ho muset udělat celý znova..." Elfka jen s nezájmem pokrčila rameny. "Máte spoždění. Mám Vás zavést na sraz?" Když mě informovala o míře mého zpoždění, nezbylo mi, než s odvozem souhlasit. Když jsem v jejím odvozem souhlasit. V jejím doprovodu jsem vystoupila před chatrč a zalapala po dechu. Jelen! Jelen má fungovat jak odvoz pro nějakých sto kilo živé váhy?! Než jsem stačila zaprotestovat, vysadila mě do sedla a vyšvihla se za mne. Zvíře silně pokleslo v kolenou. Během několika desítek minut se dopotácelo na nádvoří, kde už na nás čekala naše bojová jednotka a karavany a skoňmi. Do jednoho z nich jsem se uchýlila a rozhodla jsem se dospat ty nicotné tři hodiny klidu a pohodlí na zemi mezi rozlitými žiravinami a střepy.
x x X x x
Probudil mne jakýsi hlasitý zvuk. Nejspíš nějaký velký kámen na ztezce. Poznala jsem, že se o pár stupňů ochladilo. Hlava mi třeštila z žízně. Vedle mě seděla má již známá elfka - zřejmě o nic nadšenější z příjemného výletu než já. "Vzhůru?" Utrousila. "Ne..." Zavrčela jsem otráveně. "Nemáš náhodou něco k pití?" Elfka přikývla a podala mi láhev s vodou. "Mimochodem - jsem Sowilla." Pokusila jsem se tvářit odtažitě, ale nakonec jsem to vzdala. Ta holka působila dojmem ztraceného kotěte. A já mám pro ztracená koťata silnou slabost... "Nigra Innocentia... Kam teď vůbec jedeme?" "Jsmee tu jen jako špioni, takže se utáboříme a půjdeme na výzkum do města. Naším úkolem je dostat se do vojenské základny - zatím ale ani nevíme, kde je."
Takže proto tu jsem?! Mám být případný obětní démonek pro krvežíznivé skřety?!