Thank you for your mortality
Zdravím, dlouho jsem nic nenapsala, ani tohle není moc dlouhý... Ale aspoň něco :D
Raven de Night
V Londýně pršelo. Pokud by se někdo podíval na Tower bridge, přes déšť by ani nerozpoznal osobu, sedící na jeho okraji. Křídla, rozprostřená po skoro půlce délky mostu, měl už promočená, ale nevšímal si toho. Čekal. On byl trpělivý, jako vždy. Jen teď měl trochu strach. Ne z lidí, ani z aut, která občas někde projela, ani občasného zahřmění v dáli. Bál se, že ho tu najde někdo z jeho druhů. Neměl by tu být. Andělé měli lásku ke smrtelníkům zapovězenou, jenže když šlo o ní, zkrátka se neudržel. Miloval pohled jejích jasných, zelených očí, miloval způsob, jakým si odhazovala rusé vlasy z ramen a odhalovala tak bílý úzký krk, i její plné rty, když – ne, takhle nesmí myslet! Pořád je přece anděl. Brzo už asi padlý, ale zatím ne. Slyšel Big Ben odbíjet. Odbíjel přesně minutu. Přesně dvanáct úderů. Byla přesně půlnoc. Ona měla přijít v sedm.
„Ehm, Janifer? Už to tu musím zavřít, je půlnoc.“ Dívka položila zbraň a sundala si sluchátka. „Promiň, co jsi říkal?“ „Už je dvanáct. Musím zavřít.“ Zděšeně zalapala po dechu. „Sakra, mám zpoždění!“ Vyběhla ze střelnice.
Pořád čekal. Bylo už půl jedné, když ji zpozoroval. Běžela po ulici v krátkém černém kabátku s kapucou nataženou hluboko do obličeje. Vstal a složil si křídla na zádech. Jakmile doběhla, něžně ji objal a zašeptal její jméno. Po pár vteřinách od sebe kousek poodstoupili. „Určitě to tak chceš?“ „Pořád to ještě moc nechápu. To jako potom, mi už nic neublíží? Budu tu už navždy?“ „Ne. Získáš jen křídla, a přestaneš stárnout a staneš se odolnou vůči chladu i lidským nemocem. Tak, jako všichni andělé. Ale smrtelná budeš, stejně tak, jako jsem já.“ Zhluboka se nadechla. „Ano. Chci to.“ Anděl přikývnul a jemně ji vzal za ruku. Janifer se podlomily kolena a její výkřik zanikl ve tmě. Roztřásla se. Anděl ji objal a ovinul kolem obou svá křídla. Držel ji několik minut, během kterých přestalo pršet. Když anděl rozvinul křídla, Nový anděl poprvé roztáhl svá křídla. Roztržený kabátek Padl na zem a Janifer stála na mostě jen v krátkých bílých šatech s holými zády, ze kterých jí trčela drobná, neohrabaná křidélka pokrytá šedavým chmýřím. Vypadala trochu nejistě, když porovnávala svá křídla a křídla svého přítele. „Neboj se, během pár dní ti dorostou.“ Janifer se nejistě usmála a objala ho. „Děkuju,“ zašeptala a na chvilku stáhla levou ruku z jeho ramen. V tu chvíli se andělovi poprvé za několik set let zamlžil zrak, ale jasně viděl, jak se po křídlech jeho milované rozlévá černá barva. „Tys… Bodla…“ Vydechl bolestně a slyšel její smích jako z velké dálky. Odklopýtal od ní kousek dál, jakmile se svistotem vytáhla nůž z jeho břicha. Viděl, že její šaty jsou potřísněny jeho krví, stejně jako jeho tunika. „Děkuju ti za tvou smrtelnost.“
Big Ben odbil pátou ranní. První ranní paprsky dopadly na Tower bridge a odrazily se od poházeného stříbřitého peří a kapek lesklé krve, která ne a ne zaschnout.