Vítejte na stránkách Kosa Smrti, které jsou plné zábavy!!!

Angela se probudila. Překvapilo ji, že vůbec má sílu se probudit. Včera, když si našla tuto skrýš, už nebyla schopná ani rozdělat oheň – přesto teď hořel uprostřed malé jeskyně. Viděla trochu rozmazaně, ale jinak se cítila dobře. Rozeznala obrysy bílé postavy u ohně. Pomalu, opatrně se zvedla ze země. Ten někdo se hned ohlédl, a pak už jen jako rozmazaná šmouha zmizel ve východu. A oheň přetrval, stejně jako Angelino zdraví… Přemýšlela, jestli ji hledají, nebo jestli myslí, že se stala stejně jako její bratr obětí té autonehody… pak si najednou uvědomila, že se ta osoba vrací… Bože, já už mám halucinace, pomyslela si. Byl to anděl. Vysoký, štíhlý člověk, který vypadal zhruba na sedmnáct, oblečený v bílé s dlouhými labutími perutěmi srovnanými na zádech. Jeho tmavomodré oči připomínaly diamanty, jen se mnohem víc leskly. I jeho kůže a vlasy byly bílé, jako by ho snad tvořil ten krutý sníh venku. Jako by byl vytesaný z ledu… Pomalu, opatrně se k ní přiblížil a dotknul se její ruky, kterou do teď hyzdil hrozný šrám od rámu dveří. Teď už začínala chápat, jakým zázrakem to přežila, když viděla, jak se šrám sám od sebe zavírá. Zmateně pohlédla do jeho tváře. Na jeho dosud trochu plaché tváři se objevil lehký úsměv.  „Ty… Ty jsi mě zachránil?“ Anděl přikývl. „Proč?“ Nechápala Angela. Skutečně to nechápala. Neodpověděl, místo toho poodešel ke vchodu do jeskyně. Jeho bílá silueta byla vidět i na sněhu – on byl bělejší. Otočil se zpět k Angele a pokynul jí, aby ho následovala. Angela se roztřásla. Když se od ní vzdálil, zase se cítila hrozně slabá. Všiml si toho, vrátil se k ní, vzal ji za ruku a dovedl ji ke kraji. Angele se zatočila hlava. Včera si ani neuvědomila, jak je vysoko. Zapotácela se, ale on ji podepřel. Ukázal nahoru, na oblohu. Vrtulník! Našli ji… Ano, už přistává na jediné jakžtakž rovné ploše kousek odtud… Dívka úlevně vydechla a popošla kousek od anděla. Už zas se usmíval. „Oni jdou pro mě!“ Vykřikla šťastně a otočila se zpět k andělovi. Jenže ten už zmizel…

Stála u hrobu a brečela. Všichni ostatní už odešli, jen ona sama tu stála a vzpomínala na poslední chvíle se svým bratrem. Vraceli se ze společného výletu domů, oba šťastní a rozjaření, když je zastihla ta bouře. Znovu vzlykla. Chyběl jí, už teď, necelý týden od té události. Oba jí chyběli. Bratr, i ten druhý… Ten, který jí tehdy zachránil život. Ale proč jí vůbec zachránil život? Proč zachránil ji a ne jejího bratra?! Uvědomila si, že už se stmívá, ale domů se jí nechtělo. Poslala domů jen jedinou esemesku, že dnes domů nepřijde. Zřejmě se rozhodli to tolerovat, protože žádná odpověď nepřišla. Usedla těsně vedle jeho hrobu a opatrně se opřela o náhrobek. Byla promrzlá, už byl podzim a ona měla jen lehké černé šaty, ale stejně tu chtěla zůstat. Chtěla tu zůstat až do konce života, a jen doufala, že nastane brzo… Místo toho se dostavil spánek.

Probudila se brzy ráno, ztuhlá, ale přece jen v teplu… Kromě svých černých šatů byla přikrytá hedvábným závojem. Vypadal dost nicotně, ale byl celkem teplý. Na hrobě stihly přes noc vykvést bílé lilie. Angela byla z toho hodně zmatená, neměla ani ponětí, o co jde. Rozhlédla se, jako by už předem cítila přítomnost té osoby pár desítek metrů od sebe. Díval se na ni. I z té dálky vnímala jeho pichlavé modré oči. Roztáhl perleťová křídla a lehce s nimi zamával. Zvedl se silný teplý vítr, který Angele nafoukal vlasy do očí. Když se vítr utišil a Angela zase pořádně viděla, už byl pryč… S povzdechem se zvedla ze země a opustila hřbitov. Cítila se alespoň trochu lépe. Dnes u ní byli, oba dva…

Byla zase v té jeskyni. Oheň ještě pořád hořel, a on u něj stále seděl zády k ní… Pomalu se k němu přiblížila a dotkla se jeho levého křídla. Trochu sebou trhl a ohlédl se za ní. Jeho modré oči ji propalovaly skrz na skrz. Sednula si vedle něj a chvíli jsme se na sebe jen dívali. „Proč jsi ho nezachránil, jako mě?“ Zašeptala. Chvíli se rozmýšlel, než se odhodlal k odpovědi:

„Angelo!“

„A-ano, paní učitelko?“ Vykoktala zmateně.

„Tak, jaká bude odpověď?!“

Tak, jaká byla otázka?

„Já - já se omlouvám, ale nevím.“

„Nebudu tě napořád omlouvat. Je to jeden a čtvrt roku, měla by ses s tím už srovnat!“

Angela uhnula pohledem. Nezdálo se jí to tak dlouho. Stále se pamatovala každé jeho pírko… Nikdy o něm nikomu neřekla. Pohlédla z okna. Sněžilo. V té záplavě bílých vloček se najednou mihlo cosi bílého…

„Pa-paní učitelko, nemůžu jít na záchod? Je mi špatně!“ Zakňourala.

Matikářka se zamračila a kývla.

Angela vpadla na záchod a opláchla si v umyvadle obličej. Když pohlédla do zrcadla, už napůl čekala, že ho za sebou uvidí. Proto ještě víc mrzutěla, když zrcadlo zobrazilo jen ji. Vrátila se do třídy. „Už jsem volala tvé matce, máš jít domů.“ Utrhla se na ni učitelka Dvacátá. Angela si tedy rychle sbalila věci a šla ven. Byla asi v půli cesty domů, když si všimla něčeho znepokojujícího.  Muže, který ji sledoval celou tu cestu. Znervózněla a cvičně obešla úplně zbytečný kruh, aby si to ověřila. Šel za ní, sledoval každý její krok. Napadlo ji jít mezi lidi, jenže všichni jsou teď v práci nebo ve školách. Rozeběhl se. Ona taky. Nedívala se, kam utíká, prostě jen utíkala, se sněhovými vločkami v očích a modlila se, aby tohle zvládla. Pak vrazila do někoho dalšího. Začala se zběsile bránit, ale ten člověk jí přesto přitiskl paže k tělu a přistoupil těsně k ní. Cosi ji donutilo se uklidnit. Najednou necítila nutnost se bránit. Na čtrnáct let byla Angela celkem vysoká, ale tenhle člověk byl přesto ještě o hlavu vyšší. Dusot prvního muže ustal několik kroků od ní. Zatvářil se zmateně, když pohlédl na jejího věznitele. Podívala se na něj taky. Byl to on. Jeho výraz by vyděsil asi každého. První muž opatrně zacouval a pak se rozeběhl pryč. Anděl s křídly pečlivě skrytými pod bílým pláštěm Angelu pustil. Ucouvla od něj a pohlédla mu do obličeje. Vypadal unavenější a strhanější než tehdy v horách. Angely se zmocnil vztek. Nechá ji, aby se takovou dobu trápila, sama, bez něj, bez bratra, a pak se v klidu objeví, a jen na ni vrhá lítostivé pohledy?! „Ty krkavčí hajzle!“ Vykřikla a pokoušela se s ním rvát. Anděl si moc dobře uvědomil, že by mohla mnohem spíš ublížit sobě a obratně jí sevřel ruce. Dívka se zase rozbrečela. Připadala si jako blázen. Anděl sundal svůj plášť a zůstal jen ve svém bílém oblečení, až moc lehkém na zimu kolem. Přehodil Angele plášť přes ramena a pevně ji objal kolem pasu. Angela se mu chtěla vytrhnout, ale pak si uvědomila, že visí v jeho objetí několik metrů nad zemí. Anděl rychle prolétal krkolomnými uličkami, které by neprojelo ani kolo, a zastavil až před domem Angeliných rodičů. „Děkuju,“ zamumlala Angela. „Ale… Jak vůbec víš, kde bydlím? Ty mě špehuješ?“ On se jen tajemně pousmál. Stejně by dala krk za to, že špehuje… Vrátila mu plášť a on roztáhl křídla k odletu. „Počkej!“ Anděl se znovu narovnal a svěsil křídla. „Nechceš ten závoj?“ Jen se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „A… Uvidím tě ještě někdy?“ Pokrčil rameny a zmizel.

Letos byly pro Angelu a její rodinu Vánoce smutnou záležitostí. Opět připomínaly smrt bratra, syna, vnuka, manžele… Všem chyběl. Když se už snad hodinu v odpoledne Štědrého dne dívali jen na televizní správy (Obrovská bouře, maxi tornádo, tsunami, sopka, tornádo, bouře, sopka, lavina, zemětřesení, bouře atd.) Angelu to přestalo bavit a šla do svého pokoje. Naprosto automaticky vešla a zavřela za sebou, až pak si všimla, že je v jejím pokoji on. Tlumeně překvapeně vykřikla. „Vás nikdo neučí, že chodit bez pozvání je neslušné?!“ Zavrtěl hlavou a pousmál se. Když si všimla, jak vypadá, zamračila se. Seděl na její posteli a vypadal, že už se možná ani nezvedne. Jeho původní zářívá bílá, která říkala ‚právě jsem vylezl z pračky, důvěřuji růžové a zapomínám na skvrny‘ byla nahrazená prachově šedou, tmavé kruhy pod očima jen zvýrazňovaly jejich kalnost, vlasy rozcuchané a mokré, stejně jako oškubaná křídla. Angela si sedla vedle něj. „Děje se něco?“ Optala se tiše.  Anděl otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel a zase je zavřel. To už Angelu celkem dopálilo. „To ti pánbíček zakázal mluvit?!“ Přikývl. „Co – to jako fakt?“ Přikývl. Pak najednou zpozorněl, opatrně se zvedl a třemi velkými kroky přešel její pokoj. Jeho pozornost zaujmula kytara, opřená v rohu. „Jo, ta je moje. Ale neumím na ni, líp hraje i průvan.“ Anděl jemně přejel prsty po strunách. Angela ani nevěděla, že jsou schopny tak krásného zvuku. Jasně, anděl. Stopro podvádí. Už jen proto, že to byla nezapojená Gibson Firebird a ta nezapojená hrála vážně špatně – alespoň v jejím podání. Něžně přejel po jejím krku. „Nezabouchl ses?“ Ušklíbla se Angela a anděl jí úšklebek oplatil. „Nechceš aspoň ručník? Z křídel ti teče voda na můj koberec. Byl drahý.“ Vděčně přikývl a Angela mu ručník donesla. Chvíli ho sledovala, jak se marně pokouší usušit si křídla, pak ručník vzala a pomohla mu. „Proč tu vůbec jsi? Přišel ses seznámit se svou osudovou kytarou?“ Radši se přestala pokoušet mu peří osušit, protože mu přitom neustále vypadávalo. Zavrtěl hlavou a otočil se k ní. Z kapsy vytáhl malý, pečlivě zabalený balíček a předal jí ho. Tím ji dost zaskočil. Opatrně ho zabalila a vyndala přívěšek. Byl to andílek z růženínu na stříbrném řetízku. Zalapala po dechu. „Ale… Já ho přece ztratila! Zůstal v tom autě a to vybouchlo!“ Přikývl. „Tys ho našel?“ Znovu přikývl. „Děkuju,“ zašeptala, „nikdy se ho nevzdám.“ Usmál se na ni. „Jak dlouho tu vůbec hodláš zůstat?“ Pokrčil rameny. „Nooo… Hodláš tu přespat?“ Váhavě přikývl. „Fajn, mám tu dvě matrace, stačí to jen rozložit…“ Trvalo jim snad hodinu, než se jim povedlo druhé lůžko rozložit, a při trochu jednostranném rozhovoru se dohodli, že bude lepší předem zbytek obyvatel domu připravit na přítomnost Angelina „kamaráda.“ Když se jim povedlo efektivně skrýt jeho křídla, vydali se společně dolů k ostatním. Poté, co o něm Angela prohodila pár věcí, jako že je němý a sirotek, naprosto vypadlo z úvahy ho vyhodit, a strhl se zmatek, ve kterém se všichni snažili s ním lépe seznámit, zatímco Angela se zašila s knížkou do temnějšího rohu a sledovala jeho ukřivděný výra „tohle jsme si nedomluvili.“. Tohle budou divoké Vánoce…

Pár dalších měsíců si z Angelina pokoje udělal její starý známý anděl útočiště, přijde se soumrakem, strhaný, prošedivělý, zahraje si na kytaru a jde spát na matraci. Aspoň už jí nepelichal na drahý koberec, to si zajistila svým dárkem pro něj na Vánoce (radši mu neprozradila, že byl určen pro andulky) a s trochou vypětí ho naučila používat kávovar. Pak nastala uprostřed noci ta velká bouře. A když se ráno Angela vzbudila, už byl pryč… Nebylo to zas tak moc divné, odcházel takhle rychle často, ale nemyslela, že by se mu chtělo v tomto počasí ven… Navíc většinou, když se vytratil v průběhu noci, obvykle vymizela i podstatná zásoba kávy, ale to se nyní nestalo… Angela nad tím jen pokrčila rameny. Nepsal a nemluvil, nesvěřoval jí tedy nikdy, co se děje a Angela si už na tohle celkem zvykla. Znepokojovat se začala, když se neobjevil ani další večer. A pak další, a další. Nevěděla, jestli se má cítit naštvaně, že se na ni vykašlal, nebo se bát, že se mu něco stane, a tak zvolila kompromis, cítila se osaměle a zoufale. Uběhl týden, dva… A pak se objevil. Angela zděšeně vykřikla a couvala před tím. To přece nemůže být pravda, tenhle… Tenhle tvor nemůže být ten, který jí dvakrát zachránil život, ten, kterého nechávala několik měsíců přespávat ve svém pokoji! Ne, tohle stvoření s černými křídly, vlasy, rudýma očima a poloprůsvitnou bílou kůží přece nemůže být on… Ale byl to on, stoprocentně. Seděl bosý v tureckém sedu na zemi a hrál na kytaru. Pamatovala si tu melodii. Když ji uviděl, rychle kytaru odložil a vstal. Pokročil k ní, Angela prudce ucouvla a vrazila do dveří. V tu chvíli, kdy byla plná děsu, si nedokázala uvědomit bolest, kterou mu její pohyb způsobil. Opatrně udělal další krok a vztáhl k ní ruku s černými nehty. „Ne! Ne!“ Zaječela znovu a srazila jeho ruku stranou. Nemohl její ránu skoro cítit, ale bolest v jeho očích dokázala v tu chvíli proniknout i do Angeliny zděšené mysli. Než stačila udělat nebo říct cokoli dalšího, vrhl se oknem do deštivého dne a zmizel. „Ne, počkej,“ šeptla do ticha Angela.

Po té době, kdy se neobjevil, by čekala cokoli, ale téhle změny se lekla… A ten jeho výraz… Zranila ho. S tímhle vědomím usínala v slzách, zoufalá, stejně jako první dni po té nehodě. Pak se ozvalo zaklepání na okno. Zvedla se do sedu. Proti měsíčnímu světlu rozeznala nejasnou siluetu osoby s křídly. Rychle vstala z postele a otevřela okno. Postava vpadla dovnitř. „Díky,“ ozvala se. „Není – počkat! Co jsi zač?“ Anděl přece nemluvil! A i kdyby ano, tohle byl dívčí hlas. Nemluvě o těch zářících zelených očích… „Apollon ti o mě neřekl?“

„Kdo že?“

„Aha, jak se jmenuje, ti samozřejmě taky neřekl… Jak by taky chudák mohl…“

„Aha, už asi vím, o koho jde… Ale kdo jsi ty?“

„Jsem Artemis, Apollon je – nebo spíš byl můj bratr. Doufala jsem, že se mu do života nebudu muset míchat, ale byla to chyba. Myslím, že by chtěl, abys věděla, o co celou tu dobu šlo.“

Letěl na místo, na které by anděl dobrovolně aby nepáchl. Jenže teď už anděl nebyl… Když jeho sestra zjistila, kam po nocích mizí, varovala ho. Říkala mu, že lidé se zajímají jen o tu andělskou čistotu, že mu tohle přinese jen vyhoštění… Ale on jí nevěřil. Myslel, že mu ta smrtelnice pomůže. Mýlil se. Byla stejná, jako ostatní, pošetilá a nevděčná. A on ji měl rád… Konečně dorazil k bráně. Proti němu se objevilo několik netvorů, nechtěli ho pustit skrz průchod. Jen si naletěl výš, zrychlil a prorazil obranou těch stvůr. Letěl dál temnotou. Kdyby byl stále jen andělem, teď by se dusil tím černým kouřem, ale jemu už ten kouř ublížit nemohl. Uhlově černými křídly obratně manévroval, aby se vyhnul gejzírům, ohni i proudům horkého vzduchu, a směřoval do středu té říše temnot. Mířil k němu, k pánu temnoty. Konečně doletěl až k jeho ohromnému trůnu. Přistál před trůn a poklekl. Nemohl, ale ani nemusel říkat svému novému králi, že mu hodlá dát své služby. Apollon a Lucifer si vyměnili téměř totožné úsměvy.

„Ten den, kdy jste se s tvým bratrem vybourali, tam byl, jen náhodou,“ začala posmutněle Artemis. „Jistě, že věděl, že oba zemřete, ale z nějakého mě neznámého důvodu vás nechtěl nechat zemřít, i když je to pro nás hřích, zasahovat do lidského života. Totiž… Když anděl zhřeší, je mu odebrána jeho moc. Za další hřích je už rovnou vyloučení. Kdyby vás zachránil oba, stal by se rovnou padlým. Proto nemohl zachránit i tvého bratra.“

Angelu píchlo u srdce. Takže tím vlastně jen chránil i sebe… Jak mu mohla vyčítat, že se pro ně úplně neobětoval? Měla mu být hlavně vděčná za vlastní život…

„ V okamžiku, kdy tě zachránil, spáchal prohřešek a jeho moc mu byla odebrána. Jeho hlas, písmo hudby, nástroj… Většina andělů potom čeká šílenství a následně i smrt. On se tomu vyvaroval díky tobě. Chodil k tobě, kde mohl hrát, být opět tím, kým kdysi… Jenže v té době, chtě nechtě, spáchal další hřích. Zamiloval se.“

Angele už začínaly slzy téct proudem. Takže proto…

„Snažila jsem se ho zastavit, ale už bylo pozdě. On to zjistil. A… ztrestal ho. Zbytek už víš. Bojím se, že se přidá k Satanovi. Hledala jsem ho, všechny stopy vedou k bráně.“

Takže takhle to je… Angela má na svědomí anděla hudby. Tak to se s ním v pekle opět setká…

„Není něco, co bych mohla udělat? Cokoli…“

„Jediné, co si vždycky od tebe přál, bylo, abys mu odpustila smrt svého bratra.“

Angela svěsila hlavu. „To jsem mu už odpustila dávno,“ hlesla zoufale. „Je to skutečně všechno?“

Artemis zaváhala. „Kdyby přišel, prosím, pomoz mu.“

Už to byly tři dlouhé a zoufalé roky. Angela se opět doma, ve svém pokoji pokoušela zahrát Apollonovu melodii. Marně, jako vždy.  Ani nechápala, jak to dokázal zahrát. I když se ona sama pokoušela o stejné noty, znělo to jako nezkušený skřípot. „Nejde?“ Angela sebou škubla. Tak krásný hlas v životě neslyšela. Vzhlédla k oknu. Seděl na parapetu a šklebil se na ni. Nebyl to hezký výraz, byl jasně nepřátelský a odtažitý. Popošel k ní a poklekl. Začal vést její prsty po strunách, a ona mu pořád jen zírala do těch úchvatných rudých očí. U toho se snažila poslouchat. Ano, byla to ta melodie. Pak se najednou zastavil a pohlédl na její krk. Jeho pohled změkl. „Nezapomělas…“ Hlesl a rukou se jemně dotkl řetízku s andělem. „Už mluvíš,“ zašeptala místo odpovědi. Přikývl. „Nejsem pod velením boha, jeho trest už na mě nepůsobí. Ani zákony. Jsem volný.“ Angela na něj pohlédla trochu překvapeně. „A vrátil ses ke mně? Nečekala jsem to, potom, jak jsem se k tobě chovala… Omlouvám se, kdybych to věděla-“ Apollon jí přiložil prst na rty. „Už o tom nemluv,“ zarazil ji jemně. Angela zmlkla, uvědomila si, jak ho vzpomínky bolí.  „Původně jsem přišel spíš jen kvůli nutnosti se skrýt a tvé kytaře, ale to jsem myslel, že… že jsi zapomněla.“ „Co tě vyvedlo z omylu?“ Pousmála se Angela. „Nooo,“ protáhl anděl, „zaprvé tvůj ubohý pokus hrát mou píseň, zadruhé to, že ten přívěsek pořád nosíš, i když se ti k oblečení vůbec nehodí,“ uculil se a poukázal na její zelené tepláky a triko s Mickey-Mausem. Skutečně to s luxusním stříbrným přívěskem moc nesedělo. Pak jí něco došlo. „Říkal jsi něco o nutnosti se skrýt?“ Apollon váhavě přikývl. „Ano. Řekněme, že jsem trošku… Nahněval svého nového pána.“ Angele se zatočila hlava. „SATANA?!“ „Jistě,“ řekl prostě. „Koho jiného?“ „Chceš říct, že sis nahněval tu snad nejhorší moc světa, a pak sis za mnou přišel zahrát na kytaru?“ Pokrčil rameny: Nějak se to vyřeší. Snad. Nemáš náhodou ještě tamto na peří?“ „Myslíš ten přípravek pro an – tedy ano, mám ho, tady to je.“ Otevřela jeden šuplík, vytáhla lahvičku a podala mu ji. Apollon ji ale místo toho chytil za ruku a přistoupil k ní blíž. Aby mu Angela vůbec viděla do tváře, musela zaklonit hlavu – vyrostla, ale on byl pořád o dost vyšší. Pomalu se k ní sklonil. Angela si uvědomila, že přes tenhle temný zjev neztratil ani kapku ze své krásy. Druhou rukou ji vzal za bradu a pohledem sjel na její rty. Pomalu se přibližoval těmi svými, až Angela cítila na tváři horkost jeho dechu. Pak se jejich rty setkaly. Angela tomu do poslední chvíle nevěřila. Oplácela mu polibek a stále nevěřila, že je to pravda. Po době, která jí přišla jako celá věčnost, ačkoli to byla jen chvilka, se jejich rty rozpojily. Angela ucítila zoufalou prázdnotu. „Myslela jsem, že vy andělé nemůžete…“ Začala, ale umlčel ji dalším polibkem. „Andělé ne, já ano. Jak jsem říkal, andělské zákony se na mne již nevztahují. A vůbec – přiznej, že jsi po tom toužila,“ zašeptal. Angela se pousmála. „Musím ti vážně odpovídat? Kdyby to tak nebylo, myslíš, že bych tě nechala?“ Apollon kousek poodstoupil. „Myslíš, že bys proti tomu mohla něco dělat?“ Uculil se. Dívka se ušklíbla. „Trochu zpomal, přišel sis jen zahrát na kytaru, ne?“ „To už nemáš zájem?“ Protáhl Apollon zklamaně. „Těšil jsem se na tohle už od…“ „Od vajíčka?“

Apollon se zatvářil uraženě: „Je na tom něco špatného?“

Angela vyprskla smíchy. „To jako fakt?“

Apollon chvíli nechápal, pak jen protočil očima a pomalu se k ní přiblížil, až ji donutil se přes chichotání posunout dozadu, kde narazila na parapet. Apollon se nad ní naklonil a opřel se o plech za ní. Tím ji pod sebou uvěznil a Angela zvážněla. „To se vážně chceš ještě líbat s někým, kdo má srandu z toho, že ses vylíhl?“ Uculil se. „Nooo, popravdě jsem se od vylíhnutí těšil i na víc…“

Angela seděla na posteli a četla si. Neměla co dělat, jen čekala na Apollona. „No to je dost,“ zabručela, když zaslechla klasické bouchnutí okna. „Už jsem za tebou chtěla jít se vzduchovkou.“

„Ale no ták,“ protáhl hlas za ní a anděl ji objal kolem ramen. „Co čteš?“ Zavrněl jí do ucha. „Bibli,“ ušklíbla se dívka. „Heeeeej!“ Vykřikl a uraženě od ní odskočil. Věděla, že ho ta odpověď popudí. Nebyla to sice pravda, ale… „To máš za své zpoždění!“ Rozesmála se a ještě po něm pro jistotu hodila polštář. „Byls v hospodě?“ Zeptala se. „Ne, jen na koncertě.“ Hodil jí polštář zpět. Apollon se nedokázal hudby tak docela vzdát, i když charakter jeho skladeb se po jeho začernění změnil – přidal se k jakési nepříliš dobré rockové kapele, která se s jeho pomocí dostala skutečně na vrchol. Čas od času tedy odletěl, aby se s nimi zúčastnil turné nebo jim dal své texty – zbytek času ale trávil doma s Angelou. Ta, jelikož jí ‚ten zatracenej pytel vycpanej tvým peřím ty potroublej holube‘ dopadl přímo na knížku a vyrazil jí ji z rukou, ho zvedla a mrskla jím opět po Apollonovi, který se ho chystal zvednout, ale nával dalších polštářů mu to znemožnil. Na další dlouhou chvíli je tato bitva dosti zaměstnala, až skončil Apollon na posteli a Angela v jeho objetí. „Angelo…“ Angelu zamrazilo. Tenhle tón se jí vůbec nelíbil. „Ano?“ Pobídla ho opatrně, i když si nebyla jistá, jestli chce vůbec slyšet víc. „Musím teď na chvíli odletět. Hned zítra, za úsvitu.“ „ „‚Musím teď na chvíli odletět‘ znamená, že máš sraz s kapelou v hospodě, nebo že se jdeš zaplazit před Satanem?“ „No… Ani jedno, ale blíž to má k tomu druhému,“ řekl tiše. Chvíli oba mlčeli, Apollon čekal, co řekne Angela a Angela přemýšlela, jestli mu má spustit svůj hysterický záchvat na rameni nebo počkat, až ten prevít usne. Nakonec se spokojila s odpovědí: „Počítáš s tím, že mám za týden narozeniny, že ano?“ „Jistě!“ Vyhrkl. „Do té doby tu určitě budu, neboj…“ Angela si povzdechla. Věděla, že mu může věřit, nebylo pochyb, že na její oslavu už bude doma, ale přesto o něj měla strach… „Vzbuď mně, než půjdeš,“ zamumlala v polospánku. „Jistě že ano,“ zamručel anděl stejným tónem. Pak už se oba propadli do spánku.

Vzbudil se chvilku předtím, než vysvitlo slunce. Opatrně se zvedl z postele. Spící dívka se jen zavrtěla a něco zamumlala. Naposled ji políbil na čelo. „Už teď se mi stýská,“ zašeptal a odletěl oknem.

Angela pomalu propadala smutku. Neprobudil ji, jak jí slíbil, nebyl tu, jak jí slíbil… Chystala pití na svou oslavu a už čekala na svoji rodinu. Ozval se zvonek a v dívce svitl optimismus. Hrnula se ke dveřím a otevřela. Okamžitě se ocitla ve škrtícím objetí přátelské hory masa v podobě jejího bratrance. „Všecko nejlepší k dvacetinám!“ Zařval na ni, až skoro ohluchla a vtiskl jí tašku s dárkem. Potom se sebevědomě nahrnul do obýváku a rozvalil se v křesle. „Jooo, párty hárt!“ Zahlaholil. Podobným způsobem ji přivítal ještě její strýček a sestřenice, zbytek rodiny už o trochu kultivovaněji. „Dá si někdo kafe?“ Zeptala se a bodlo ji u srdce. Vzpomněla si, jak učila Apollona používat kávovar. Tehdy ještě ani nevěděla, jak se jmenuje. Poté, co vyslechla objednávky, zašla do kuchyně a začala je chystat. „Angelo…“ Ozval se za ní úlevný hlas. Angela nadskočila. „Tys mě vyděsil,“ vydechla si pobaveně a usmála se na anděla, který se krčil v okně. Všimla si i dárkové tašky. „Hele, nejsem si jistá, jestli má Newyorker blíž k peklu nebo hospodě. Apollon se uchechtl a seskočil dovnitř. Něžně ji objal a předal jí balíček. „Všechno nejlepší, zlato,“ zašeptal jí do vlasů a po té neskutečně dlouhé době konečně zase vdechl jejich vůni. Angela si od něj vyžádala polibek na přivítanou a vyndala jeho dárek. Přelétla láhev s oranžovým obsahem zaraženým pohledem. „Mám radši červené, myslela jsem, že to víš…“ Apollon vyprskl smíchy. „To je z Ambrozie. Trvalo mi celé čtyři dny, než jsem se k tomu dostal.“ „Proč tolik námahy?“ Ušklíbla se Angela. Apollon ji znovu objal. „Nejsem už mezi anděly, ty jsi to jediné, co mám. Myslíš, že bych tě nechal zestárnout a zemřít, abych žil sám a bez akce?“ Zavrněl. Angela zalapala po dechu. „To… To myslíš vážně? Ambróziový lektvar, který dává nesmrtelnost?“ Apollon se usmál. „Jistě. Trochu jsem ho poupravil, krom nesmrtelnosti ti dá i křídla. Doufám, že se kvůli tomu nebudeš chtít prát, jako tehdy,“ řekl klidně. „Tak co, chceš si ho vzít? Vždyť už jsi starší než já.“ Angela se podívala na láhev a pak na svého anděla. „Teď ne, zašeptala. „Teď tu máme oslavu. Večer si spolu můžeme zaletět do toho Newyorkeru.

HEPY END (Ano, vím, že se to tak nepíše)