Vítejte na stránkách Kosa Smrti, které jsou plné zábavy!!!

Drobný výtvor Raven de Night anebt co se může stát, když moc dlouho čichám k odlakovači na nehty.

Těch biřiců je - zdá se mi to, nebo třináct? Uff, moje šťastné číslo. Vyhraji nad nimi a zmizím. Tyhle honičky byly ze začátku zábavné, ale už mě to nudí. A já nesnáším nudu. Vím, že několik desítek metrů za mnou mě sledují dva mí přátelé. Ti jediní, které mám skutečně ráda. Nemůžu se ale ani ohlédnout, musím se soustředit na nepřátele. Dnes je krásné počasí, prší a z nebe létaji blesky. Zmatek. Ne jako toho dusného a nudného odpoledne, kdy jsem si vysloužila trestní ztíhání za obarvení sochy zakladatele státu na růžovo. Slyším hlas šéfa svých protivníků. Prý ať se vzdám. To určitě, nechat se zavřít na doživotí. Dělají z toho moc velkou vědu. Zmínila jsem se, že miluju šelmy? No, z toho, že jedním z těch mých přátel je kříženec vlka a ohaře, je to celkem jasné. I z mých "vlčích" spárů s oceli, zapojených do mechanismu na hřbetu mých rukou. Ano, můj vynález. Můj pokus jednomu z biřiců vrazit facku těmito ocelemi selhal díky jeho kordu. No jasně, hrdina, nenechá si zlepšit ksicht. I když by ti to neuškodilo... Oh, tak vy mě obklíčíte? Působivé. A ta stěna ze štítů, tvořící kolem mne kruh, ve kterém by se objemnější muž neotočil, je ještě srandovnější. Nebráním svému smíchu, vím, že vás to děsí. Můj vlčí miláček štěká, fandí mi. Jeden z mužů se ohlédl a v hradbě vznikla skulina, kterou rychle pronikly mé spáry. S kvílením se ten mladík sesul k zemi, upustil zbraně, aby se chytil za zraněné břicho. Abych neměla jednu ruku zkrvavenou a jednu čistou, ještě ti podříznu hrdlo, pokud ti to nevadí. Vadí? Ah, promiň, asi jsem se nezmínila, že je mi to fuk. Než se těch dvanáct idiotů sebere, přetančím přes tvé tělo z jejich obklíčení. "Co se tu flákáte! Máte mě snad chytit!!!" Rozeběhli se proti mě. Nad jejich zuřivým řevem sebou trochu cuknu a zády vrazím do skály. Otočím se na ni, zabořím kovové drápy do skulin mezi kamením a rychle vyšplhám snad pět metrů nahoru na výstupek. Strážci nudy - pardon, pořádku - šplhají za mnou. Líně dupnu na volnější kámen velký jako dva volové a ten se sune k nim dolů. Neodhadla jsem to, že to ulomí i můj výstupek, takže teď svištím dolů s celou lavinou. Při nárazu se mi na chvíli zatmí před očima a skoro nevnímám, že jsem rozvalená jak široká, tak dlouhá. Podle vřískotu vím, že pár z mých nepřátel jsem trefila. Až když trochu klesne prach, vidím, že jsem pět z nich vyřadila, nejspíš i zabila. Zbylo takových sedm statečných, jak se tak dívám. Velitel, očividně mnoha potyčkami ošlehaný velikán s jedním okem, jeho zástupce, dlouhán s nosem červenějším než uniformou, tři mladíci, Jeden snad válečný veterán, používající kord jako hůl, si cosi nepřítomě brble pod vousy, chlápek, na kterého jsem prvně zaútočila a ten, který se ke mě před chvílí vrhl s největší vervou. Teď zase s pohledem plným slz sledoval svého kolegu s přeseknutou průdušnicí. Úžasná sedmička. Sedm. Mé nešťastné číslo. Je to snad znamení? Začínám si uvědomovat, že má současná podoba neodpovídá samozvané mistryni chaosu a chci se trochu zpravit, ale... To ne, to ne!!! Moje drápy! Soustava ocelí na levé ruce se mi sekla pod tím obřím kamenem. Ani s tou rukou nehnu... Je tato bitva snad má poslední? Aspoň v rámci možností se trochu poupravím, hodím nohu přes nohu a mile se usměju na nejnaštvanějšího z biřiců, který ke mě míří z pohledem anděla pomsty. "Cos - mu - to - PROVEDLA??!!!" "No, obávám se, že dnes už se nezvedne. Proč tě to tak žere? Měli jste na dnešek naplánovaný příjemný večer při svíčkách ve dvou? Nebo snad v sedmi, co, kyklope?" S pobavením sleduju jednookého dlouhána, jak ke mě míří i se zbytkem přeživších. Tím označením jsem to nezhoršila, Kyklop byl na nejvyšším stupni vzteku. Možná, kdybych ho ještě chvíli provokovala, pukne a já se odsud nějak dostanu... V pomoc svých dvou přátel nemůžu, doufám, počítat. Nesmí se jim nic stát... Kyklop mě ruší z chmurných myšlenek. "Za tvé nelidské, pobuřující činy, za které očividně necítíš sebemenší výčitky... Tě odsuzuji k smrti!" Zoufale zalapám po dechu bolestí, když mi jeho kord vjede do břicha. Vím, že těch sedm odchází, aby se kryli před bouřkou. "Ne!" Ten zoufalý výkřik patří tobě, můj příteli? A ten štěkot je tvůj, drahá? Cítíš mou bolest... Opatrně mi ránu olizuješ, sice mi tím chceš ulevit, ale bolest se tím jen zvyšuje... Netřes se mnou, ty idiote! A neřvi tak, já tě slyším, jen tě ignoruji... Myslíš, že nevnímám, ale i přes slzy vidím tvůj zoufalý výraz, přes pach krve cítím vůni deště, přes bolest, který mi způsobuje psí jazyk v otevřené ráně cítím tvé horké slzy na svých nepřirozeně studených rtech... Proč slibuješ, že budu v pořádku, když sám víš, že mi lžeš? Nesnáším, když mi někdo lže. Od toho jsem tu já! "Nelži..." "P-promiň... Já jen... Prosím, nenechávej mě tady..." Myslíš, že mám na výběr? Tak ty mu budeš přizvukovat, štěně?! "Spolu to zvládnete... Budu na vás čekat na druhé straně, až si ji podmaním." Proč slyším tvůj tichý vzlykavý smích? Já to myslím vážně! "Vtip tě nikdy nepřejde, viď?" Proč jsi ke mě jemnější než vždy předtím? Jsem to přece pořád já! Jen... Umírám... "Hlavně se nezraďte. Zůstaňte spolu. Pomstěte mě, za to, že vám dovolím přejít na svou druhou stranu." "Slibujeme. Pomstychtivost nám nedovolí se rozpojit." Pokusím se o smích, ale to, co se z mého hrdla dostane, mě spíš vyděsí. Ovšem to, že jsem mu plivla do obličeje, mě nanejvýš uspokojuje, i když je teď chudák od mé krve. Cítím, jak mi jemně sundává soustavy čepelí a přitahuje si mě do náruče. Tak tohle už je moc dojemný. Jsem přece grázl, nemůžu umřít tak rychle, jak to grázlové obvykle dělají?! Měla jsem zemřít při prvním nárazu!!! Konečně... Zvuky tichnou... Už necítím bolest... Proč bych ji vůbec měla cítit? A o koho jsem se to ještě před chvílí strachovala? Už mě to přece nemusí zajímat... Odcházím, a jen doufám, že do světa plného chaosu, který si s trochou legrace podmaním...