Burza škol
Učitelka pracovních činností se dnes objevila s nečekaným hostem. Za vychrtlou, nižší ženou s upnutým drdolem ze světlých vlasů, které již lehce šedivěly, šel muž v dlouhém šedém kabátě, s bílými vlasy a dost zvláštním kloboukem. "Tak, děti, v rámci volby povolání si dnes povíme o hrobaření, a proto jsem nám přivedla hosta. Pan Undertaker nám dnes řekne něco o sobě a svém životě, a co ho vůbec k hrobaření přivedlo." Undertaker lehce přikývl, a zatímco učitelka usedla ke katedře, sám se ujal řeči. "Tak, co bych vám tak mohl říct... No, asi bych mohl začít od začátku. vyrůstal jsem na prasečí farmě. Jo, jo, prasata, moc vtipný, ty tam vzadu. Ve škole jsem nebyl moc oblíbený. Už ve škole jsem měl bílý vlasy - NE, nejsem albín, mám snad červený oči?! Radši si kresli, zlatko... No, začal jsem nosit černé oblečení, přestal jsem se bavit s lidmi - stejně se nikdo nechtěl bavit se mnou... A pak to přišlo. Něco nám zbilo prase. Já prasata každý den obstarával, tak jsem byl první, kdo to zjistil. tak nějak jsem se v té mrtvole začal rýpat... No, zkrátka, když o dvě hodiny později rodiče vstali, zjistili, že kolem celého domu jsou roztahaná prasečí střeva a na dveřích krví napsáno, jak jsou prasečí střeva dlouhá, kolik má prase kostí a počet prasečích zubů. Ach ano.... Tehdy jsem poprvé pitval. Pitva se stala mou největší zálibou... Vždycky, když se nějaké prase zabíjelo, obstarával jsem všechnu tu hnusnou práci já. Cože? Jo, byl jsem u psychiatra. Ale ten psk musel k psychiatrovi a ten jeho psychiatr k psychiatrovi a ten psychiatr k psychiatrovi a to se vám stala taková zvláští nehoda-"
"Ehrm, ehrm," ozvalo se od katedry zakašlání.
"Eh... jo, ve směru psychiatrie bych měl asi končit. No, tak dále pokračujeme... Po ukončení - cože? Jasně, taky mi nikdy nešla matika -po ukončení školy jsem pracoval v márnici. Bohužel jednou v Londýně vypukl mor, a já jsem ho od těch zpropadených mrtvol dostal. Nepřál bych vám vidět mrtvolu od moru, jsou pěkně nudný. Mají po celém těle takové-"
"EHRM EHRM EHRM!"
"No jo, jasně... Tak, když jsem zjistil, že mám mor, vzal jsem si sváteční oblečení, napekl jsem si pár sušenek a zavřel se s nimi do rakve. A pak se ta rakev najednou otevřela. Z té věčné tmy jsem trochu špatně viděl, tak jsem rozeznal jen kosu. Okamžitě jsem si řekl: To už smrt přišla. Pak se můj zrak zaostřil, a já viděl, kdo nade mnou opravdu stojí. Byl to ještě mladík v černém obleku, se světle modrými brýlemi a to, co se mi jevilo jako kosa byly nůžky z manikůry. Byl mi až trochu k smíchu... Každopádně mi dal na výběr: Buď smrt na mor, nebo práce smrtky s bohatým důchodem. Chvíli jsem se rozmýšlel - ten oblek jsem čistil celkem dlouho. Nakonec jsem to přijmul. Po výuce na smrťe nastalo slavnostní předávání kosy smrti a já jsem začal pracovat. Brzy jsem se stal nejlepším smrťákem v historii a i jako nováček jsem z daleka převyšoval všechny své kolegy. To se jim skutečně nelíbilo a po čtyřech letech práce jsem byl předběžně propuštěn do důchodu. Zvolil jsem si zaměstnání hrobaře a mohl jsem se znovu věnovat svým oblíbeným pitvám - krom toho i pečení sušenek v podobě psích krekrů. Tak pracuji do dnes.Tak, to by bylo asi všechno... Mějte se pěkně a naviděnou."
Tento rozhovor žáky ve třídě hlouboce ovlivnil a rozdělili se na tři skupiny - jedna chtěla být hrobaři, druhá smrťky a třet chtěla péct sušenky.