TELEFONNÍ BUDKA A LATRÍNA
Asi třicet minut hodiny už uběhlo, když do třídy vtrhnul DumBum. Bílý plášť měl lehceožehlý a ještě trochu doutnal. "Omluvte mě, měl jsem telefonát."Omlouval se a lehce se zapotácel V levé ruce svíral ohořelé sluchátko z telefonní budky. Většině žáků už b\ylo jasné, kdo způsobil ten vzdálený výbuch před pěti minutami. Do třídy vletěla učitelka Dvacátá, mladší silně obtloustlá matikářka, zástupkyně ředitele. "MAXMILIANE DUMBUME! Co to mělo bejt?! S váma by vybuchla i kadibudka!"
"Furt lepší, než když se ta latrína poblije při pohledu na vás, bábo příšerná!"
"Kdo je u vás bába?!"
"No vy!"
"O tomhle povím řediteli!"
S těmi slovy učitelka oddupala ze třídy. "Řekněte mu že ho pozdravuju!" Křikl za ní DumBum a zamnul si ruce. "Minule jsme probírali nebezpečné látky. Dnes si probereme směsi. Například modrá skalice ve vodě..." Do sklenky, která se nápadně podobala těm ve školní jídelně namíchal směs a odvrátil hlavu, protože stejně jako žáci čekal, že směs vybuchne jako vždy. Místo výbuchu ale zazvonilo na přestávku. DumBum sebou leknutím trhl a modrou tekutinou si polil lem pláště, který zasyčel a přestal doutnat. "Do pr*ele!" Zavrčel. "No nic. Zápis dnes nestihneme, opište si ho od béčka, příště si sešity vyberu." Když vybíhal ze třídy, vlál za ním bílý plášť s modrou skvrnou, ohořelými okraji a pocuchané černé vlasy.