Slavnostní úmrtí
Pohřeb. Poslední a nejdůležitější oslava v životě. Někteří mají to štěstí, že uvidí i svůj vlastní. Mezi ně katřila i Simona. Nyní znuděně sledovala mumlajícího kněze. Dívala se na pláč své mladší sestry Ivany, matky, otce i kámošek. Šla za vlastn rakví, naposledy se dívala na vlastní smrtelné tělo v rakvi. Ten večer seděla na vlastním náhrobku, sledovala svůj portrét a potešeně četla text na náhrobní desce.
Simona Hlavišová
Narozena 5. Května 1996
Zemřela 14.Října 2013
Pití jí bylo osudným, srazil ji nákladní vůz s whisky
Usmála se. Ten vzkaz poslala na poštu těsně po smrti a poslala ji matce s tím, že to poslala před smrtí.Najednou si u brány hřbitova všimla světla lucerny. Vznesla se na větev staré borovice a posadila se. Postava nesoucí lucernu popošla až k jejímu hrobu, zastavila se a o cosi se snažila. Simona pomalu sletěla dolů a skryla se za náhrobek. Mladšího muže nepoznávala. Pokoušel se zapálit svíčku. Najednou ale zvedl hlavu a podíval se přímo na ni. "Áá, slečna Hlavišová," zazubil se. "Vy jste byla pohřbena teprve dnes, že?" Simona trochu zaražen přikývla. "A vy jste kdo?" říkej mi Nikolas, jako všichni." Simona se lehce zamračila. "Všichni?" "Všichni duchové, objasnil Nikolas s úšklebkem. "A to tu fakt žiješ? Nikdy jsem tě neviděla ve města." Nikolas se zatvářil potěšeně. :Na hřbitově bydlím, slavím, a ječn čas odčasu si zajdu do obchodu s jídlem, tak aby mě pokud možno nikdo neobtěžoval." V tu chvíli se Simona nepatrně zamračila. "Nejsi rád obtěžován? Tak proč chodíš na pohřby? Moc dobře si to pamatuju, ty ses díval na celý můj pohřeb!" Nikolas přikývl. "Jasně. Nerad se zůčastňuji obřadů s živými, ale pohřby jsou přece pro mrtvé. Já pouze dohlížím na to, že pohřeb dobře proběhne. Tuhle práci dělám už zatraceně dlouho, jsem profesionál." "Ehm... A smím se zeptat, jak dlouho?"
"Popravdě? Asi tak šestset let."
"CO???"
"Šestset let. Je to super práce, už kvůli těm mrtvolám. Duchové jsou mnohem zábavnější, než živí lidé. Vem si třeba Bezvlavého Karla. Za živa měl být králem, ale mladší bráška ho poslal na gilotinu. Karlovi zástupci ho ale krátve poté píchli. Od té doby mladší bratr Václav Karlovi neustále schovává hlavu a pak ho sleduje. Á, teď už asi projede." Ozvalo se řinčení kopyt a v dalším okamžiku se kolem prořítil velký černý hřebec s ohnivýma očima a jezdcem bez vlavy. Po asi půl minutě krokem přiklusala štíhlá průsvitná klisna perleťově bílé barvy. V jejím sedle se tyčil muž v dosti okázalých šatech. "Nazdar, Nicolasi," pozdravil. "To je ta nová?" Nikolas přikývl. "Ehrm, Simono, tohle je princ Václav. Václavě, Simona Hlavišová." Princ lehce kývl. "Jak jste umřela, smím-li se zeptat?" Otázal se přátelsky. "Eh... Srazilo mě auto. Nic moc. A vy?" "Propíchnut ve spánku, čtyřicet centimetrů dlouhá dýka vysazená drahokamy, přímo do žaludku," hlásil hrdě Václav. "No nic, jdu omrknout bráchu. Tak zatím!" Zavolal ještě a pobídl klisnu do cvalu. Za chvilku jim zmizeli za rohem. No, nevím jak ty, ale já musím jít obstarat kytky." Prohlásil Nicolas. "Kytky?" No, kdo myslíš, že je třeba Václavovi s Karlem nebo sirotkům dává na hrob? Samozřejmě že já! Já to tu obstarávám! I naše rituály, jako třeba zapálení nejdražší svíčky ze skladu na hrobu toho, kdo byl teprve dnes pochován. Určitě se zas brzo stavím." Dodal, zvedl se a i s lucernou se vydal dál.